Informace o nás

Jsme normální praštění Pražáci.. Jíra je tedy naplavený.. původně ze Selčan (překlad pro pražáky: Sedlčan) :-)

A jak to začalo?

Spontálně, rychle.. a za deset měsíců byla svatba (Dámy upřímně,troufly byste si říct "NE" na otázku: "Vezmeš si mě?", když stojíte na skále nad Slapama? :-D

Ale to sem nepatří.. tyto stránky jsou a budou hlavně o naší fenečce zlatého kokříka.

Už na začátku našeho vztahu jsem Jíru varovala, že jsem PSÍ ČLOVĚK. Že pejska mít jednou budeme-dnes, zítra, za rok či za 10 let, ale budeme.. neměl s tím problém. Když jsem pak před příjezdem naší zlaté kuličky, vytáhla igelitku s vodítkem, hřebenem a hračkami po kokřících, které jsme měli s rodiči (v té době před 6 lety), tak teprve asi pochopil.

Jíra to dnes samozřejmě popírá, ale jejímu pořízení předcházely zhruba dva roky mého zavirovávání počítače surfováním na webových stránkách chovatelských stanic anglických kokršpanělů. Když pak nastala jednou pauza, tak se neprozřetelně zeptal, zda už mám pejska vybraného. Já na to, že ne, že ho stejně nekoupíme.. a jeho osudovou odpovědí bylo: "PROČ NE..."

Do dvou měsíců (rychleji to fakt nešlo ;-) jsme měli zamluvenou fenečku z chovatelské stanice u Příbrami. Za 4 týdny jsme se na ní jeli podívat a za další 2 už jsme si ji vezli domů.

A jak jsme si ji vybírali? Nijak.. Ona si vybrala nás - totiž Jíru. Žužlala mu prst a on řekl: "Tak tahle je naše". Dostala červenou mašli na krk a bylo jasno. Na to mě přepadla myšlenka, že jsme moc nevybírali, nešpekulovali a nepozorovali jak se chová.. ale pak jsem nad tím mávla rukou a řekla si, že je to osud. Chtěli jsme malou-byla nejmenší, chtěli jsme barevně tmavší-po mamce.. to také splňovala a jaká bude, se v těch 4 týdnech stejně asi těžko pozná..

A jaká tedy je?

ÚŽASNÁ!!! Je přeci naše!